Varování - Marek Řezanka

Jaký čas zbývá do apokalypsy?

Lhostejný člověk sedí před bednou.

Prost všeho zájmu chroupá slané chipsy,

Mysl již dávno nemá nezbednou.

Plní, co řeknou – řádně, odevzdaně,

uzavřen ve svém známém pokoji.

Dokud má práci, platí nájem, daně.

Žít ze dne na den – s tím se spokojí.

Nic nechce řešit – nic ho nezajímá:

Ono to všechno nějak dopadne.

Ať už je vedro či ukrutná zima,

názory sdílí jen ty hromadné.

Nad ničím nikdy déle nepřemítá.

Kdy se to jenom tvářil nadšeně?

Měl-li kdy sny, tak nadobro jsou ty tam,

sdělí mu tikot hodin na stěně.

Ač získal design ryze sériový,

cpou do něj všude, že je unikát.

Je z něho štvanec. Byť myslí, že loví,

nestačí před svým stínem unikat.

Dávno již zcela přišel o svědomí:

Svou páteř ztratil – žije s kostrčí.

Svět visí na něm? Strach je povědomý:

Oprátkou vlastní hlavu prostrčí…

Namluveno: http://www.muamarek.cz/files/mp3/varovani.mp3.

Pokud si připomínáme památku Jana Palacha s tím, že svým činem burcoval proti bezbřehé apatii a lhostejnosti ve společnosti, měli bychom se logicky sebe samých zeptat, zda dnes panuje v naší společnosti klima odlišné.

 Budeme-li k sobě upřímní, pak nejspíš konstatujeme, že lhostejnost a apatie se stala normou.

 Snad nikdy nebyla naše společnost natolik roztříštěná a atomizovaná, jako je dnes. A to generačně i statusově. Lidé spolu nejsou schopni diskutovat a místo argumentů si vyměňují záštiplné nálepky.

 Kdybychom nebyli lhostejnou společností, museli bychom protestovat proti útočné politice NATO, proti vraždění civilistů pro zisk nadnárodních korporací a na základě lživých a vykonstruovaných „důkazů“.

 Museli bychom se tvrdě postavit proti snahám rozpoutat jadernou válku proti Rusku – a nikdy bychom nemohli souhlasit s překrucováním dějin a s podporou karierních hochštaplerských politiků, kteří zájem představitelů cizí mocnosti upřednostňují před zájmy našimi.

Co nám vlastně zbylo ze skutečného odkazu Jana Palacha?

 Ten formuloval dva základní požadavky: 1) Zákaz rozšiřování Zpráv (jednalo se o propagandistickou tiskovinu sovětských okupantů) a 2) Opětovné zrušení cenzury.  

 Propagandistická média mají dnes zelenou. K jedněm z nejodpornějších podle mého názoru patří Forum 24. To je jednoznačně naladěno na jestřábí politiku USA a nekriticky propaguje slepenou pětikoaliční vládu. Nijak se neobtěžuje ověřováním informací, jež pouští do světa – a opakovaně toto médium šířilo poplašnou zprávu (Za všechno uvedu článek Štěpána Maláta z 12. 6. 2020, v němž více méně viní prezidenta republiky, M. Zemana z otravy J. Kubery či pseudokazu syna A. Babiše, kterou rozdmýchali sami redaktoři tohoto krajně nechutného plátku).

 Co se snah o cenzuru týče, zažíváme je na vlastní kůži v podstatě dennodenně. Existují názory, jež v České televizi z principu nezazní. Názory, které se nehodí stávající vládní garnituře do krámu. Vrcholem všeho je, pokud moderátorovi projde, že po svých hostech hází papíry a chová se značně neadekvátně ve srovnání s tím, jak by se profesionál chovat měl.

 Sice si jako můžeme říkat, co se nám zachce, ale jakmile bychom již chtěli mít vyšší vzdělání či postavení, narazíme na limit „jediné tolerované pravdy“. Úroveň vzdělanosti populace, hlavně co se týče historické gramotnosti, je zoufalá. Ztrácíme národní povědomí, ztrácíme identitu.

 Můžeme vidět rozklad kulturní, hodnotový, ale i politický, sociální a ekonomický. Rozklad rodiny, rozklad státu jako takového.

 Kolik z nás je výše popsaným stavem totálně frustrovaných?

 Nejsem zastáncem sebepoškozování. V tomto ohledu se kloním k Masarykově odkazu a jeho odporu proti „zlu“.

 Pokud ale připustíme, že v některé době se najde člověk, jenž se rozhodne sebeobětovat, aby druhé vyburcoval z jejich letargie a poraženectví, nelze si nalhávat, že se v podobném čase nenacházíme.

 Jak dnes dopadne „druhý Palach“?

  Z. Adamec se upálil 6. 3. 2003: „Jsem další oběť takzvaného demokratického systému, kde ale nerozhodují lidé, avšak peníze a moc", vzkázal, než se zabil. Že by i tohoto mladého muže měla Miroslava Němcová na mysli, když prohlásila: „Když se upalují mladí lidé pro svobodu, co silnějšího by se muselo stát, abychom jejich vzkaz nepochopili a nehájili ji ze všech sil?“

 Jana Palacha jistě drtilo rovněž pokrytectví tehdejší doby. Čím jiným než bohapustým pokrytectvím jsou ale následující výroky?:

 Markéta Pekarová Adamová (2022): „Evropa se od té doby změnila, ale obavy z ruské agresivní politiky jsou opět velmi aktuální. Před 53 lety sovětské tanky paralyzovaly Československo, dnes je v ohrožení Ukrajina. Odkaz Jana Palacha je proto stále živý. Díky němu víme, jak moc důležité je nezůstat pasivními a lidskou svobodu bránit za každou cenu.“

 O tom, jak USA stupňují svůj tlak u hranic Ruska ani nešpitne, samozřejmě.

 Marek Hilšer (2022): „Zatímco jiný šel na smrt, udělal jsem sám za sebe dost, abych se postavil zlu a bezpráví? Každý den se musíme rozhodovat, jak se k hlasu svědomí postavíme. K tomu nemusíme prožívat vyhrocenou dobu jako na konci 60. let a následnou normalizaci. Palachova poslední slova na smrtelném loži na tuto otázku odpovídají: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“

 Ozval se M. Hilšer proti neprávem mučeným na Guantánamu? Zastal se nespravedlivě stíhaného a vězněného J. Assange? Protestoval proti tzv. barevným revolucím, naposledy neúspěšně provedeným v Kazachstánu?  

 Petr Fiala (2019): „Jan Palach nám svým činem připomněl, že existují hranice mezi dobrem a zlem. Že existují hranice, za kterou se náš život stává bez morálky a bez důstojnosti. Že záleží na tom, jestli v životě opouštíme svoje zásady. My dnes musíme znovu přemýšlet nad tím, jestli nepřekračujeme hranice, o kterých si Jan Palach myslel, že je překročit nesmíme a zda dnes naplňujeme jeho odkaz.“

Jakou z hranic P. Fiala ještě nepřekročil? Dnes a denně zrazuje program vlastní strany. Mhouří obě oči nad aférami partnera ze STAN i nad nekompetentností politiků od Pirátů. Lež a podlézavost se za jeho vlády stává obecně akceptovanou normou.

 Svým způsobem žijeme v normalizovanější společnosti, než byla ta po roce 1968. Otázkou zůstává, zda jsme ještě schopni s tímto marasmem něco udělat. Něco, co nás z něho definitivně vytrhne.